Jak se lidé stávají becitní...

 Vidím to každý den, když ne v práci, tak venku mezi lidmi, v nákupních centrech, u lékařů... Prostě všude. Mluvím o bezcitných lidech, kteří jsou svou pyšností a kamenným srdcem nejednomu člověku trnem v oku. Je to denně v televizi, vraždy, týrání dětí, únosy. A i když si o těchto lidech řekneme "zrůdy", občas mě napadá, že to z nich někdo mohl udělat, že takoví nejsou od začátku.

Je to jako, dejme tomu, příběh o ženě, která se zamilovala, jednou, dvakrát, třikrát, až jí najednou přišlo, že když už někomu svěří svoje srdce, on ho vezme a rozdupe. Tak proč by měla tuhle věc riskovat znovu? Už nikdy k sobě nikoho nepustí, nikdy už nikoho nebude chtít. Jenže ona to znovu udělá, nechá se svést krásnými slovy, hezkými schůzkami, kyticemi, které dostává dost často... A přijde období, kdy se znovu zamiluje. Všechno vidí růžově, zapomene na předešlé nevydařené vztahy, vezme si je jako poučení. Ale co když je nyní s někým, koho jeho předešlé vztahy stále trápí a snaží se zapomenout stylem "najdu si jinou a jinou", a jejich vztah bere pouze jako dočasný, jako zabití pár měsíců?

Zažívají spoustu nádherných chvil, schůzek a výletů, večeří spolu, doplňují se a všechno je prostě tak jak má. A když už spolu plánují budoucnost, jak by si co zařídili, jak spolu budou bydlet, najednou se on rozmyslí a rozhodne ji opustit. Vymyslí si nějaké opotřebované rozchodové fráze a prostě zmizí. Tak rychle, jako se poprvé uviděli. Prostě je pryč.

A najednou se v ženě vzedme vlna nenávisti, vzteku a žalu, výčitky na svou vlastní osobu jsou celé dny, hlavu má plnou sebelítosti a smutku. Pořád si opakuje, proč jen zahodil tolik krásných chvil, že to asi nebyl ten pravý, ale momentálně si prostě nedokáže představit žít bez něj. A tady to začíná.

Uvědomuje si, že opět porušila své zařeknutí zůstat sama, nehledat lásku, protože za ní vězí jen další bolest. Slib, který dala své vlastní osobě, porušila a utrpěla tím na sebevědomí. Obelhala sama sebe, připustila lásku a jak to dopadlo? Na ničem jí potom nezáleží. A tady se dostávám k věci. Není tedy možná divu, že když najednou potká nějakého nepřítele, pohádají se a ona si řekne, že už je všechno jedno, dopustí se něčeho, čeho bude celý život litovat.

Myslím, že se z lidí stávají bezcitné zrůdy kvůli jiným, co jim tolikrát ublížili. Neříkám, že všichni, ale na polovinu odsouzených bych to možná typla. Jejich srdce jsou z kamene hlavně kvůli bolesti, co jim byla způsobena. Ale kéž bych mohla něco udělat s tím, aby si lidé jeden druhého vážili, aby se k sobě chovali, když už ne úplně hezky, tak alespoň tolerantně, uctivě. Jsme všichni stejní, všichni máme právo na život. Tak proč ho ostatním kazit a nebo dokonce brát?