Pomůže mi se z toho vypsat...? Snad...
A je to tu... Den, kterého jsem se děsila od začátku rozpadu našeho vztahu, ta chvíle, kdy se dozvíte, že vaše minulá největší láska nejspíš našla jinou... Ale nejspíš bych měla začít od začátku...
V únoru to byl přesně rok, co mě opustil skoro po třech letech, jen tak mě přestal znát, před maturitou mě na všechno nechal samotnou. Nyní vím, že to mě posunulo dál, změnila jsem se nejen fyzicky (konečně jsem shodila pár kilo, jak jsem pořád chtěla), ale hlavně psychicky. Ta zamračená nepříjemná holka je najednou pryč. Prostě se vypařila. Zmizela v dáli a s ní jsem se vykašlala na věčný stres, rozčilování se nad naprosto zbytečnými věcmi, odsuzování ostatních lidí kolem sebe. Začala jsem se denně smát, bez důvodu jsem měla dobrou náladu, na ten protivnej ksicht jsem už zapoměla. Udělalo mě to takovou, jakou jsem teď a je to dobře. Ocenila jsem to, děkuji, na shledanou. Jenže osud mi nedal jen tak spát.
A tak přesně po roce se najednou objevil. Jen tak mi napsal "Jedu kolem, jsi doma?" a já zrovna byla. Tedy popravdě jsem chvátala z práce abych to opravdu stihla, ale tím se nechlubím ;) každopádně to byl šok, jen tak ho vidět, jé hele nové auto... Bezpochyby vyrostl ještě víc do krásy a ten parchant si to samozřejmě uvědomoval. Já s ním začínala když byl jen tak obyčejný a postupně se z něj stával opravdu hezký kluk. Tak proč mě nesvezeš?
Jeli jsme. Kousek jsme se projeli, pokecali. Zastavil u cesty, dlouho jsme si povídali a já přiznala, že nebyl den, kdy bych nelitovala svého chování a všech svých špatností. Já vím, neměla jsem mu to říkat... Ale prostě to šlo najednou ven. A když mi řekl "opravdu ses změnila" já jen zacinkala klíčema, které jsem měla celou dobu na klíně a podotkla jsem, že teď už je stejně pozdě, už mě nechce. Měla to být legrace. Ale to si jen myslíš, vypadlo z něj. Že prý na mě pořád myslí, celou tu dobu beze mě, pořád mě miluje. Jen se bojí vztahu.
Podtrženo sečteno, nejdůležitější jsem napsala. A teď zbytek. Vzal mě do kina. Několikrát. Poté jsme skončili na našem místě, jak tomu říkáme a nemusím psát, co se tam dělo. Jo, velký auto. A když se mě zeptal, jestli mi nevadí, že se nechce vázat, že žádnou jinou nechce, ale prostě ještě není ready, já přikývla. Chyba? Nejspíš. Já naivka tomu věřila, že myslí jen na mě, pořád mě miluje... A že prý už ví co chce?
Omyl. Dneska jsem mluvila s jeho babičkou, měly jsme se moc rády a tak si voláme pořád, a když jsem uslyšela On o tom nemluví, vždycky sejen oholí, navoní a odjede, nevím jestli nějakou si našel... Ztuhla jsem, srdce by nejradši odjelo na Hawaii a já tam stála u okna, civěla ven a popadala dech. Proč to tak bolí? Nebyla jsem náhodou už z toho venku? Já hloupá....
A teď tu sedím, slza stekla do klína a nevím, proč se mi osud tak mstí, že jsem zůstala věrná svému srdci a pořád ho miluju. Ano, to slovo je přesné, už dříve jsem se v článku přiznala, že jsem si uvědomila, co jsem měla až když jsem to ztratila... Co na to říct???? Ne, promiň, nechci se vázat, odmítala jsem všechny s nadějí, že nechci být zadaná až to přijde a stejně se mu nikdo nevyrovná. A tolik to bolí. Je to na nic.
Holka, asi jsi dostala další lekci...