Kikcabublina | Jak se lidé vzdávají ideí...

 Vidíme je každý den, jsou to kolemjdoucí, kterých si sotva všimneme, řidiči hromadné dopravy, díky kterým se dostáváme do práce, nebo i naši kolegové... Mluvím o lidech, kteří mají své představy o skvělé práci, ale musí dělat něco, co je nenaplňuje jen proto, aby přežili. Napadlo by vás, že ten pán, co vám prodal jízdenku v trafice chtěl třeba být veterinář, ale nezvládl zkoušky? Nebo ta paní, co jí vídáte denně jako uklízečku v práci má talent na kreslení, ale neuplatnila se, nebo to ze strachu nezkusila? Vaše kolegyně co miluje pečení, nikdy nic nezkazila a zkouší nové recepty, sní o vlastní cukrárně, ale konkurence je veliká...

Jako malá jsem se chtěla stát hasičkou, jako byl můj táta, to mě sice pustilo, ale zhruba od šesté třídy jsem si plánovala, jak budu jednou nějakou šéfredaktorkou prestižního časopisu, nebo dokonce spisovatelkou úspěšných knih. Zatím se tak nestalo. Odmaturovala jsem a jako jediná nabídka a možnost v mém okolí byla buď práce v hypermarketu nebo práce servírky v putice. To druhé bych nemůžu dělat kvůli své prořízlé puse, protože se prostě moc ráda hádám s hosty, "ne, svíčková omáčka není z pravé svíčkové" a "nemůžu za to, že kuchař nestíhá...".

A tak jsem se ocitla v hypermarketu, na noční doplňování. A tak jsem pokaždé v noci vídala spoustu lidí a uvědomovala si, že tohle asi není jejich vysněná práce a že oproti mě, která je sotva ze školy a někde začít musím, oni jsou už dávno po svém kariérním růstu a nejspíš jim nic jiného nezbylo. A když jsem poznala, že někteří nemají jen tuhle práci, ale přes den chodí do další jen aby přežili, zaplatili všechny poplatky a udrželi rodinu, bylo mi to docela líto.

Můj kamarád, který je tam dodnes má velkou fantazii, rozhodně ho napadaly věci, které jen tak někdo neviděl. Líbí se mu komiksy, určitě by se uplatnil jako kreslíř, nebo nějaký kritik co píše recenze, ale kdyby to šlo, udělal by to. Nebo ho docela i vidím jako instruktora army akcí, protože to ho baví rozhodně! A tak si alespoň doma plní svoje sny a trochu se jim přibližuje, když si dělá co chce a o víkendech se baví koníčky. A potom se vrátí do reality a musí zase do práce, ve které počítá každou minutu. Obdivuju všechny takové lidi, protože místo aby byli na dně, pracují pro peníze a zvládají to. Vůbec to není jednoduché, musíme brát prostě to co je a i když si řekneme "je to jen dočasné", nakonec se podíváme do zrcadla a zjistíme, že jsme nic neudělali a jsme rádi alespoň za nějakou práci. Vidím to na sobě. Tolik bych chtěla dělat to, co by mě bavilo, ale takových šťastlivců je málo. Vzhledem k mojí finanční situaci a skoro žádným známostem ve světě to prostě chápu. Říká se, že kdo za tím jde, je o to blíž k úspěchu, ale potom mu dojde, že to jde pomalu a on potřebuje pravidelné příjmy už teď a najednou je opět jen v hloupé práci, která mu nic neříká, ale vzít jí už prostě musel.Teď například doufám, že mě vezmou do kuchyně vařit, i když to bylo to poslední, co bych jednou chtěla dělat.

Všichi tito lidé, kteří tráví v namáhavých pracích, co nesnáší a které buzerují jejich nadřízení jen proto, že jsou prostě "výš" mají můj obrovský obdiv. Dělají to pro sebe a pro svou rodinu, dělají to už dlouho, ale pořád sní a představují si, co by se jim moc líbilo, ale v naší politické situaci to nechávají jen a jen v těch snech a představách...