Kikcabublina | Menší zamyšlení.

 Vidíme je každý den, jsou to kolemjdoucí, kterých si sotva všimneme, řidiči hromadné dopravy, díky kterým se dostáváme do práce, nebo i naši kolegové... Mluvím o lidech, kteří mají své představy o skvělé práci, ale musí dělat něco, co je nenaplňuje jen proto, aby přežili. Napadlo by vás, že ten pán, co vám prodal

Nejsem na sebe zrovna moc pyšná. Ráda bych se ospravedlnila tím, že to byla náhoda, ale bohužel. Jak to začalo...? Byly dvě hodiny ráno a já nemohla za žádnou cenu usnout. Můj přítel pochrupoval vedle mě a v celém domě bylo ticho jako v hrobě. A já se chtěla podívat, kolik je hodin, vzala jsem ze stolku mobil a nedošlo mi,

Konec léta, první barevné listí, teplé kabáty místo triček... znamení, že léto je u konce a já mám najednou dojem, že to nezvládnu. Tedy zimu mám ráda, miluji tu atmosféru doma v teple, zatímco venku mrzne nebo padá sníh, ale jelikož jsem si moje prnví auto pořídila v květnu, bude to moje prní zima. A protože má moje autíčko

Hodně dlouho jsem dumala a dumala nad tím, co znamená pojem "první láska". Protože ačkoli má člověk za život několik lásek, jen jedna je ta první, ta jediná a ta, co nejvíc zabolí, když nevyjde. A bohužel málokdo může říct, že mu jeho první velká láska vydržela do konce života. A to je velká škoda. Jako příklad vezmu

Dost nedávno se mi moje přítelkyně svěřila, že aniž by kdokoli z nás tušil, že její naprosto skvělý vztah s jejím  o deset let starším přítelem, má dost velké mouchy a já jsem jediná, komu to může říct. Možná proto, aby nikdo netušil, že to, na čem tak dlouho pracovala, jde takzvaně "do kopru" a já jsem jediná, kdo nesoudí ostatní podle toho, co slyší. Vzala si kapesníček pod stolkem a začala mi vyprávět, jak to už dlouho skřípe. Začala tím, že nikdy neměli hádku, co by stála za to, obvykle si jen vyměnili názory a nechali to plavat, prostě to podle mého názoru zametli pod koberec. A jak to tak nejspíš bývá, čím více se pod tím kobercem hromadí problémů, tím více se potom vyjeví a ta slova, co si mezi sebou řeknou hodně zabolí. Měli skvělý vztah, po mnoha nevydařených vztazích minulých nám chtěla dokázat, že to nikdy není ztracené. My jí to věřili. Tudíž když vyprávěla o tom, jak si dali pauzu, po více jak dvou letech jen tak ze dne na den, já jí chtěla zarazit a říct jí "to už ani nemusíš dokončovat". Neudělala jsem to. Když už se kolem koše válela hromada posmrkaných kapesníčků, já dumala nad tím, proč dospělý muž jen tak navrhne pauzu a vymluví se na nedostatek času a kupu problémů, poté všichni vidí fotky na sociální síti, jak si užívá s kamarády a o mojí kamarádku nejeví zájem. Jak jen tak může zahodit dva a půl roku skvělého vztahu.

Možná, že odpověď mi tančí přímo před očima... Nudil se snad? Občasná potyčka a výměna názorů má být a jak jsem kamarádce i řekla, když se to jen přejde mlčením, hromadí se to a jednou to praskne. Takže se dozvěděla nepěkné věci o tom, že i přestože se o něj starala, nebylo to asi dost. Ten, komu věřila a s kým to vycházelo, ji zradil, odešel a jen tak na ni zapoměl. Ale ne, řekla jsem jí já, on jen tak nezapomene. Je to pravda? Jsou muži jen tak naoko drsní a potom večer přemýšlí a před spánkem si na nás vzpomenou? Těžko říct. Ale moc doufám, že je to pravda a oni si uvědomí své chyby. Však i můj příběh je na předlouhé vyprávění.

Co jsem chtěla vůbec sdělit? Možná sama nevím, nejspíš jen to, že co je naoko krásné a dokonalé je někdy horší než to, co je obyčejné a zcela běžné. Proto jsem se zamyslela nad spoustou věcí a moc ráda bych se s ní podělila. A proč ne s lidmi, kteří to pochopí a uznají i ten nejobyčejnější text.